Markéta Roubalová a Mariana Smutková se zúčastnily jedné z nejvýznamnějších a nejprestižnějších triatlonových akcí roku. A jak to celé dopadlo?
Poslední říjnový víkend jsem se společně s týmovou kolegyní Marianou Smutkovou účastnila největší a nejvýznamnější Xterra triatlonové akce roku - mistrovství světa na Hawaii. Závod proběhl v neděli 26.10.2014 a start byl naplánován na 9 hodinu ráno. Pár minut po tom, co se do vod Tichého oceánu na pláži golfového resortu Kapalua pustili profesionálové, zazněl startovní výstřel i pro závodníky soupeřící ve věkových kategoriích.
Přestože jsme plaveckým tréninkům věnovali poměrně velkou část finální přípravy, nevyzpytatelné proudy a velké vlny mě i tak velmi zaskočily. Jedna taková vlna se mi stala osudnou přibližně ve ¾ plavecké části, kdy jsem kvůli ní přišla o brýle, čip (ztráta měření mezičasů) a tím i drahocenné vteřiny. Konečný čas a výsledek plavecké části překvapivě nebyl tak tragický, jak jsem, po tom, co se mi přihodilo, očekávala (čtvrté místo a minimální odstup na třetí příčku). Vzhledem k extrémním teplotám jsem cyklistickou část rozjela s rozmyslem a vidinou toho, že mě čeká velmi náročných 30 km. Trasa nás zavedla do vnitrozemí severozápadní části ostrova. První a poslední kilometry patřily technickému singltreku, prostřední část spíše širokým prašným cestám, nekonečným a prudkým výjezdům a rychlým sjezdům.
Především ve stinných a technických pasážích jsem se cítila dobře a držela jsem 4. místo ve své kategorii. Kolem 15. km se ale začaly doslova ozývat technické potíže s přehazovačkou. Po tom, co jsem následujících cca 5 km absolvovala na 1 převod, vypovědělo kolo na 20. km službu úplně. Zlomená patka sice znamenala konec závodění s ostatními, odstartovala ale můj interní závod s časem. Chtěla jsem aspoň do stanoveného limitu doběhnout s kolem do depa, abych byla vpuštěna na trať běhu a mohla tak závod dokončit. To se mi sice podařilo, ale sil na běh bez kola mi už moc nezbylo. Za žáru poledního slunce jsem se do cíle doplazila v čase 4:33:51, což stačilo na 8. místo v kategorii 20-24 let.
Přestože mi závod nevyšel podle představ, atmosféra celé akce pro mě byla nezapomenutelná a zkušenosti, které jsem zde získala, jsou pro mě velmi cenné. Doufám, že se sem ještě někdy budu mít možnost vrátit a pokusit se o lepší výsledek. Motivaci mám, možná i vzhledem k letošní smůle, opravdu velikou. Nyní nezbývá nic jiného, než se začít poctivě připravovat na novou sezónu, abych byla schopna přinejmenším zopakovat výsledky ze sezóny letošní.
Tímto bych tedy chtěla upřímně poděkovat všem, díky kterým jsem měla možnost se této skvělé akce účastnit a kteří mě jakýmkoliv způsobem podporovali. Díky! Speciální poděkování patří samozřejmě rodině a také Tomášovi Slavatovi za jeho rady a práci všeho druhu.
