Je čtvrtek ráno, my se balíme a vyrážíme směr Kouty nad Desnou do lyžařského areálu, kde se nachází jedna z nejdelších a nejnáročnějších – trať DH. A nekoná se tam nic menšího než mistrovství ČR. Čím blíže k Jeseníku, tím větší vedro.
Jsme na místě, stavíme depo a vyrážíme na kopec prohlídnout trať. Asi největší změna: nová roleta. Táta to krokuje a hlásí 10-12 m, hmmm… dlouhý, říkám si. Druhý den to dávám- pěkný polet. Další jízdy najíždím stopy. A sakra trochu sem to přehnal a už se válím po zemi a hrnu hlínu sebou. Sotva se posbírám, přistává na stejným místě táta co se honí s Čílou. Všichni se tomu smějeme. Naštěstí, tento víkend poslední pád.
Sobota v pohodě, další jízdy, další zrychlování. A je tu neděle. Semifinále: dost chyb, ale stále jedu. Táta mě na rovince pohání vpřed, šlapu, co to dá. Je z toho první místo náskok tři vteřiny. Dobrá, to bychom měli. Ted finále a bez chyb. A co táta požene mne vpřed jako před tím??
Poslední junior na startu a to jsem já. Start, vyrážím vpřed, všechno dávám ve stopě… ajé přichází chyba, ale ustál jsem to a jedu dál. Vyskakuji z lesa na rovinku. Jestli tam bude. Podívám se dopředu a vidím a už i slyším jak mě táta povzbuzuje. Makej šlapej dej to tááám .. dobře.. dobře… dupej dupej dupej!!!!. To zabírá. Sbírám poslední síly a rvu to, co můžu. Najíždím na cílovou rovinku ještě stále za sebou slyším povzbuzování táty. Spurtuju do cíle, skoky dávám nízko, konečně cíl. Spíkr řve do mikrofonu, je to tam, Šimon Mánek vítězí!!!!! Ruce nahoru, nával štěstí, doslova euforie a v zápětí padám k zemi, popadám dech.
Přichází první gratulace, mezi prvními Martin „Souky“ Soukup (hl. pořadatel) taky Petr „Folverc“ Folvarčný (druhý) díky moc. …Zvedám se, dávám malý rozhovor, stále popadám dech. Vracím se ke kolu, v tom přiletí táta, skočí po mě, mlátí mě po zádech, plácá po ramenou, objímá… plácneme si rukou, koukám mu do tváře, vidím slzy v očích, brečí… směje se a sakra, mám slzy v očích taky. Ale co jsem Mistr Republiky……
Šimon Mánek
