Jizerská 50 je bezpochyby lyžařská legenda. A mezi bikery má svou obdobu, ČT Author Cup. Možná ještě není vyloženě legendou, ale pojmem určitě. Letos by se pod toto tvrzení jistě podepsalo všech 3500 účastníků, bylo totiž vyprodáno!
Jak nejlépe popsat prožitky a pocity ze závodu, než si ho zajet osobně?
Doplatil jsem na svou liknavost, když týden před termínem letošního již jednadvacátého ročníku pořadatelé hlásili stop stav a možnost přihlášení se na místě za některého z absentérů byla víceméně teoretická. Touha být při tom mě však i přes chybějící startovní číslo dovedla v sobotu po ránu do kolabujícího Josefova Dolu. Ne, to není návod, jak se příště svézt zadarmo. Spíš výraz zoufalství nadšence. Jak být aspoň zčásti součástí toho nakažlivého rumraje.
Turisty sice vyhledávaná ale jindy poměrně klidná obec čelila od časných ranních hodin náporu bikerů všeho druhu. Půl hodiny před startem už byla přeplněná i velmi vzdálená parkoviště, v blízkosti centra se rozjížděly a zahřívaly stovky natěšených sportovkyň a sportovců. Někteří ještě na poslední chvíli hustili pneumatiky, jiní snídali, vykládali s kamarády, všimnul jsem si dokonce i nešťastníka, kterému se podařilo těsně před závodem namotat přehazovačku do výpletu. Servis Authoru měl určitě napilno.
Jakkoliv jsem zpočátku litoval, že se letos na start nepostavím, i když pro naplnění poslední naděje udělal vše, nemuset se stresovat hledáním té správné startovní vlny, prodírat se nekonečnými davy a dlouhé minuty v chladu čekat na výstřel, to má nakonec také něco do sebe.
Přesně v 10,00 se dala masa závodníků do pohybu směrem k Hraběticím a josefodolské přehradě, zatímco já zamířil směrem zcela opačným. Během několika desítek sekund se ocitám v jiném světě, Jedlovým dolem se snažím dostat k Pařízkovu kříži tak, abych stihnul průjezd závodníků. Teplota se drží těsně nad nulou, vysoká vlhkost, mrholení místy přechází v poletující vločky. A stoupající jizerská panelka.
Nevěřícně zírám na rovnou cestu a v hlavě mi začíná znít známá písnička „do Ruska, to jsou ty nekonečné roviny…“ Mech, lesy a vlezlá zima, takhle nějak to na Sibiři určitě vypadá. Dojíždím na rozcestí u Pařízkova kříže, na závodníky už tam čekají připravení záchranáři horské služby a přívětivá pořadatelka.
Ani se nestihnu zeptat, jestli už někdo projel, když se shora od Knejpy ozve hřmění čtyřkolek, hned za nimi se ve sjezdu žene vedoucí skupinka. Skoro vzorně seřazená podle startovních čísel: 1,3,2...Boudný, Novák, Ulman. Pomalu ani nestíhám zmáčknout foťák a borci mizí za zatáčkou. S malým odstupem se blíží skupinka pronásledovatelů, další, další, nekonečný proud bikerů se valí po silnici.
Jeden z nich u nás zastavuje: „Dostanu se tudy do Josefova dolu?“ Přikyvujeme, na kole nemá startovní číslo, takže vypadá jako turista. „Číslo už jsem strhnul,“ vysvětluje rozčarovaně a mizí v mlze. Na technické potíže to nevypadalo, za podlomenou závodní morálkou bude spíše zima a déšť.
Postáváním u trati se i mi daří solidně promrznout, raději proto nasedám a příkopem se pomalu sunu proti tisícihlavému davu vzhůru, abych chytil závodníky v další části okruhu. U občerstvení na Knejpě postává několik diváků s trubkami, zvonky a řehtačkami. Určitě jsou to nějací Eskymáci.
V mlze, silném větru a dešti neúnavně povzbuzují odvážné muže a ženy, kteří to tady mají hodně do kopce. Závod se v těchto místech pomalu přibližuje své polovině a v mnoha tvářích už je patrná únava. Daleko více utrpení však jezdcům způsobuje kruté horské počasí.
Mokří, promrzlí, s pokřivenými grimasami se jako stíny vynořují z lesa a tiše mizí v mracích. Jen déšť, vítr, hučení pneumatik a chrastění převodů. A neúnavné zvonky a řehtačky, hrstka nadšenců dokáže udělat atmosféru i uprostřed beznaděje. Z dálky k nám doléhá houkání sanitky, Jizerky nedají nikomu nic zadarmo.
Vracím se dolů k Pařízkovu kříži, davy pořád nepřestávají, hoši z horské už tady taky měli nějakou práci. „Před chvilkou se projela po boku nějaká slečna,“ hlásí pořadatelka. „Ale naštěstí všechno v pořádku a jela dál.“ Dělám ještě pár fotek, loučím se a mířím zpátky dolů do vesnice, abych stihnul příjezd těch prvních do cíle. Beru to kolem hájovny Peklo a po pár kilometrech přestávám cítit ruce.
Tady na severu i peklo zamrzá. Dojíždím k cílové bráně, ještě mi chybí sto, dvě stě metrů a už slyším moderátora ohlašujícího příjezd vítěze. Boudný, Ulman, Stošek, Novák natěsnáni v pár desítkách sekund…Ani zkratkou jsem v cíli nebyl před nimi. Čas vítěze těsně pod dvě hodiny a komentář? „Počasí nic moc, ale zima mi nebyla, jenom ruce trošku mrzly.“
Vzhledem k podzimnímu termínu a obecně chladnějšímu klimatu v Jizerských horách se na tomhle závodě musí se zimou a nečasem počítat. Pár otužilců v kraťasech jsem zahlédl, ale bylo vidět, že většinou lidé nic nepodcenili, byli dobře připraveni i oblečeni a podmínky je nezaskočily.
V cíli už pak rozdávali úsměvy všichni bez rozdílu, na trase si určitě vytrpěli své, ale teď bude dlouho na co vzpomínat a určitě převáží pozitiva. Jsem rád, že jsem závod poznal zase trošku z jiné perspektivy, ale příští rok si rezervuji místo ve startovní listině včas.