AUTHOR ŠELA MARATHON

Na Helfštýn s placatkou a sluncem v zádech

První květnová sobota a již tradiční jarní MTB klasika Author Šela Marathon byly tentokrát ve znamení krásného počasí. Cestou na start se v paměti vybavovaly vzpomínky na loňský ročník, kdy jsme podupávali na náměstí v Lipníku ve větrovkách, dýchali si do dlaní a zahřívali se espressem.

Loni před startem prakticky celou noc vydatně pršelo a trať nasákla jako houba. Letošní 17. ročník byl co do počasí pravým opakem. Od rána modrá obloha, teplo, lehký vánek a optimismus ve tvářích všech účastníků i diváků.

V okamžiku, kdy jsme se začali řadit mezi ploty před startem střední trati, už byli „eliťáci“ na dlouhém okruhu skoro zpátky v Lipníku s 97 kilometry v nohou. Houf jezdců na okruhu o délce 49 km však teprve začínala pohlcovat typická předstartovní nervozita. První vlna už se mírně pošťuchuje ve snaze zajistit si co nejlepší pozici na pásce, půl dvanáctá se blíží, ještě kontroluji, co všechno jsem zapomněl, a na otázku, proč u sebe vlastně vůbec nic nemám, si odpovídám švejkovským: „Protože nic nepotřebuju“. A je to tak, pláště jsou bez duší a obloha bez mráčku, takže můžu vyrazit jen tak nalehko.

Je to tady, první vlna vyráží, posledních pět minut a jsme také na trati. Loňský ročník jsem se snažil jet naplno a osahat si trať i poznat atmosféru, letos při druhé účasti volím vzhledem k loňským zkušenostem, kdy mi před koncem solidně došlo, defenzivnější taktiku. Spíše taková vyhlídková jízda bez nervů s občasnými rychlými pasážemi.

K hradu dojíždím rozumným tempem, únava nikde, proč to tedy trochu nerozjet v první terénní pasáži kolem hradeb. Stejně jako loni vidím první polibky bikerů se zemí, sjezd od hradeb je udělaný „pro diváky“. Ti tleskají a povzbuzují, nikdo si před nimi nedovolí nic vypustit.

Trať se noří do lesů a pocitově je za sucha o hodně rychlejší než loni, občas počkám na Lucii, která jede letos poprvé, udělám pár fotek a zase se jede dál. A už je tady první občerstvovačka, ionťák, banán a vzhůru do další třetiny.

Ta by měla být nejnáročnější profilem i technicky, výjezdy se střídají se singletrailovými sjezdy a úzkými pěšinkami se spoustou brodů, lávek a ostrých zatáček často okořeněných blátivým podkladem.

Místy je potřeba pár kroků popoběhnout, na chvilku se ocitám sám, přede mnou ani za mnou ani noha. Les najednou působí strašidelně, pitoreskně zohýbané stromy, jezírka, potoky, močály... a najednou na mě z pěšiny zírá liščí hlava. Že by halucinace? Nikoliv, na chodníčku leží opravdová liščí hlava s vytřeštěnýma očima. Raději nezkoumám, jestli je to jenom hlava, nebo celá liška a kvapně ponuré místo opouštím.

Naštěstí v dalších pasážích se začínají otevírat výhledy do okolní krajiny, Hostýnské vrchy, Beskydy, člověk hned přijde na jiné myšlenky. Šela není žádné rodinné svezení po polních cestách, některé pasáže jsou opravdu výživné, jsou tady prudké výjezdy, které tlačí i ostřílení borci, a stejně prudké sjezdy.

Jeden z nich je zakončen brodem přes malý potůček a pod ním hlídkují místní dobrovolní hasiči, připraveni hbitě pomoci obětem případných karambolů. Zastavuji u nich s úmyslem počkat na Lucii. „Občerstvovačka“, hlásí jeden z hasičů. „A co máte?“ ptám se. To jsem neměl dělat, s výkřikem „Kluci, on si dá“ mizí hasič za stromem a vrací se s placatkou. Snažím se argumentovat, že budu ještě řídit, ale musím uznat, že trnkovice je dobrá.

Lucie dostává dvojnásobnou, protože neřídí, a pokračujeme dále, zbytek úseku k dalšímu bufetu je zcela kaloricky pokryt. Za druhou občerstvovačkou následuje krásný trailový sjezd k Bečvě a rychlá cyklostezka, ti kdo jedou poprvé, už se tetelí vidinou závěrečného stoupání na Helfštýn a triumfálního průjezdu cílovou rampou. Jenže pořadatelé jsou rafinovaní a zařadili pro jistotu ještě dva solidní kopce, než se bikerům dostane té pocty podruhé si vyšlápnout na hrad.

Ve druhém „vloženém“ stoupání je velmi dobře poznat, kdo jede Šelu poprvé. Znavení jezdci mavají rukou, nevěřícně kroutí hlavou, občas i zaklejí, tady už přece měl být hrad a ne nějaký anonymní kopec.

Ale o to větší zážitek je pak finální výšlap Helfštýna, sil už nikdo nemá na rozdávání. Ani já, přesto však dojíždím do cíle méně zničený než před rokem. A navzdory všemožným fotozastávkám i o deset minut rychleji než loni. Kombinace znalosti trati, lepšího tréninku, vydařeného počasí a nutriční výpomoci dobrovolných hasičů se prostě musí projevit!

Active-sport.cz