PDF Katalog 2017
Tak trochu jiný pohled na první závod sezony! - Author bicycles

Tak trochu jiný pohled na první závod sezony!

Author Maraton Tour odstartovala první závod tuto sobotu - Author 50 Český ráj. Počasí bylo lehce mrazivé, ale jako vždy nepršelo! Celý závod z pohledu "závodního" sedla přinesl Viktor Nosek.

„Předjela mě holka!" První závod je adrenalin

„Počkej, až tě předjede holka, to nerozdýcháš a pojedeš jak o život!" hecuje mě kamarád, na Author padesátce v Českém ráji zkušený mazák startující z první vlny. Kolo miluju, najezdím kolem čtyř tisíc kilometrů ročně, šlapu od nás od Kralup nad Vltavou do práce do Prahy, jinak co dovolí čas a rodina. Ale závodit? Srdce závodníka nemám. Ne, díky, davy si nechte, nic pro mě. Ale přece. Život mě na start přece přivedl. Zkusím to tam, kde to mám tolik rád. V Českém ráji.

Mám to tam hlavně prochozené. Okolí Kozákova a celou Zlatou stezku, chodívali jsme z Turnova do Jičína. Vzpomínám na babičku, za kterou jsem sem jezdíval do Podlouček. Je to vážně ráj.
Teď mířím na Branžež, internet hlásí, že se na start postaví 1 400 cyklistických hlav. Ředitel závodu Petr Klouček mě trochu uklidňuje, že se pole po dvou úvodních kopcích roztrhá a místa je dost. No uvidíme. Vše je jednou poprvé.

„Pojedu, co to dá. Soukromou podlahu,“ slibuji si v duchu. „Ale taky bys měl něco vyfotit,“ pere se s tím vědomí, že jsem taky trochu reportér. „Hlavně abys nebyl poslední,“ dobírá se mi mě jízlivě čtrnáctiletý syn. Jasně, chytrolíne, starej se o svůj fotbal.

Sakra, už jeďte!

Vyrážím. Sám, kamarádi mi dali košem a po závodě mě to mrzí ještě víc. Sobota je snad nejstudenějším dnem z posledních týdnů. Což o to, na kole jezdím i v mínus deseti, ale před startem je vážně kosa. Stánek s Birellem působí při teplotě lehce nad nulou v devět ráno trochu nepatřičně. Království za horký čaj.
V kempu se snad všichni klepou, jen prcci bezstarostně drandí na odrážedlech. Fotím do reportáže předstartovní klídek. Desítky lidí u stánku Authoru nechávají štelovat své biky. „Nepřehazuje mi to,“ zaslechnu. Amatéři, pomyslím si, a hned se sám sobě směju.

Svého fulla jsem nechal doma, projedu půjčeného karbonového Authora Revolt 29, těším se na hardtail, byť se raději zhoupnu v pohodlí. Jdu se rozjezdit. Sleduji, že všichni, kteří mají podle oblečení ambice, to tak dělají. Já hlavně kvůli zimě. Start je za dvacet minut, dva kilometry od kempu se šinu řadit do dlouhého šneka. Uff, to jsou davy. Ti ambiciózní se tlačí dopředu oklikou, kolo nesou lesem a míří vpřed startu blíž. Zůstávám v pozadí, aspoň mě tolik borců nepředjede, že jo.

„Sakra, už ať se jede!" hartusí kolem stojící. Zimou se nám klepou i krky. „Vpředu zazněl výstřel," odhaduje někdo. Tak daleko jsme, že to pomalu neslyšíme. Hurá, had se rozjíždí. Chvíli nemá cenu se ani zacvaknout, šneci popojíždějí. Trvá to tak tři minuty, než projedu start a čip odpípne, že jsem na trati.

Kost. Ne, nezastavím

Jedu. Jedu závod. Vjíždíme na silnici a všichni to valí, co to jde. Kluci, holky, tamhle odhadem dvanáctiletý klučina. Ostrá pravá, první kopec. Nechci se tlačit, mám trochu strach, ostych, ale vidím, že mnohé bych zrovna teď předjel. „Zleva!" slyším. A už vidím borcova záda. „Středem!" „Zprava!" Už jsem chytřejší. Také to zkouším. Krpál je prudký, někdo seskočil a dělá se špunt.

Ale je to skvělý. Adrenalin se ozývá, že je připraven. Ne, nesoutěžím s ostatními. Jestli budu 1 005. nebo 1 235. je mi upřímně jedno. Soutěžím sám se sebou. Prostě jedu, co mi fyzička dovolí. Neriskuji v předjíždění, ale točím nohama v mnohem vyšší tepovce než obvykle.

Sjezd ke hradu Kost. „Měl bys fotit, tady je to nádherný,“ bleskne mi hlavou. Zrcadlovku si totiž vezu v batůžku. Naivka. „Ani omylem, všichni by mi ujeli, jede se tempo,“ odpovídám si.

Tak že by mi o to umístění přece jen šlo? Profil není náročný, převýšení 655 metrů zvládne i manželka. S technikou je to stejné. I pro děti pohoda, ostatní mi nepřekážejí, jsem překvapen. Jenže teď mě předjela… ano, je to závodnice. Má culík! Vážně přidávám a oplácím jí stejnou mincí. „Seš debil,“ povím sám sobě, snad i pološeptem.

Když dochází šťáva

Do kopců mám nad některými převahu, jezdím je rád, na rovině zase trochu ztrácím. Někdo mi ujel, s jinými se střídáme podle toho, kdo má zrovna víc sil. Nemám v kapse gel, po cca 30 kilometrech toho lituji, piju vodu, energy tyčinku jsem si dal před startem. Je to málo.

„Co s tím focením?“ ozývá se mi v hlavě novinář. Ok, na Troskách. Už je vidím. Panna a Baba, která je která dodnes nevím. Zastavuji. Ne, dám to jen na foťák v mobilu, to mě tolik nezdrží jako zrcadlovka, vždyť ho mám v kapse. Závodník a novinář se v hlavě perou. Cvakám, výsledek bída, vždyť se podívejte. Panebože, navíc je minuta pryč… Nedej bože víc!?

Od pětatřicátého kilometru už nejedu dle svých představ, místy musím zvolnit, na občerstvovačce do sebe naleju dva ionťáky a beru banán. Zaplať bůh. Snažím se taky pokochat krajinou, jsem příjemně překvapen, že až na pár výjimek nikdo nehází odpadky mimo vyznačená místa. Tohle funguje, stejně jako policejní a organizační zabezpečení, na jedničku.

Cedule hlásí: cíl 10 km. Sakra, přidej! Ano, pár sličných dam mě nadále předjíždí, už jejich nástupu nestačím, byť se bráním ze všech sil. Ale není jich tolik, abych kolo vzteky zahodil. Víc jak pět ne. Musím víc trénovat…

Foťák byl zbytečný

Pět kiláků do cíle. Poslední dva kopce jsou nejlepší. Užívám si je, z nebe padá trocha krupice. Fandění pár lidí u tratě je fajn, dodá sil. Užívám si tu fyzickou bolest, jedu svůj strop, už je to za rohem.

Sjezd po louce k finiši. Chlapík přede mnou asi z vysílení ztratí stopu, sjede o kus dolů, zastaví a zakleje. Jsem na hrázi, poslední zatáčka, další lidé fandí. Píp.

Konec. Mohl jsem být lepší, říkám si. Ale dal jsem do toho dost, říkají mi trochu unavené svaly. Čas? 02:19:31,6. Celkově 770. místo. Kdybyste věděli, kolik sedmiček mám v datu narození, ani by vás to nepřekvapilo.

Vyndávám foťák, který jsem vezl zcela zbytečně a jdu se motat do davu. Zase je hned zima, ale je mi fajn, takový zvláštní pocit uspokojení. Už vím proč – dal jsem do toho vše, co jsem v danou chvíli uměl. Tak proto.

Tu je fronta na onu vyhlášenou sekanou, raději si dám těstovinový salát a nakonec i ten Birell. Bodnul.

Pište si, že za rok nechci chybět. Cíl je být do 500. místa. Jenže to chce čas 2:05, což je porce ku zlepšení. Ale alespoň to zkusím, malého závodníka jsem v sobě zažehl.

A ani letos jsem na Author Maraton Tour ještě neskončil!!!

Zdroj: http://www.active-sport.cz/