PDF Katalog 2017
AUTHOR VALTICKÉ CYKLOBRANÍ 2016 - Author bicycles

AUTHOR VALTICKÉ CYKLOBRANÍ 2016

O víkendu proběhlo další Valtické Cyklobraní, letos již šestý ročník. Poslední letošní „vinařská“ zastávka Author Marathon Tour se už v minulých ročnících chlubila závoděním po rychlých pistách, žádné velké převýšení ani extrémní technická náročnost, o to vyšší tempo. Ani letos tomu nebylo jinak.

Děkujeme za reportáž serveru active sport!

Kvůli pyrotechnické sanaci Bořího lesa, kterým vedla loňská trasa, a spoustě dalších kulturních a sportovních akcí v okolí museli pořadatelé padesátikilometrový okruh oželet a účastníci delší „Burčákové“ trasy si zajeli redukovaný pětadvacetikilometrový okruh dvakrát.

Zároveň se tím otevřela možnost i pro ty, kdo si chtějí zazávodit na méně kilometrech, nebo si jen tak udělat výlet. Pohodová stezka měla 25 km a bez problémů ji zvládly i rodiny s malými dětmi.

Předpověď hlásila na víkend tropy a už po ránu bylo ve Valticích takové vedro, že jsem určitě nebyl jediný, kdo měl nutkání nechat kolo v autě a zalézt do chládku vinného sklepa. Všudypřítomné reklamy na burčák a dýňová výzdoba ulic slibující dýňové hody závodní motivaci také moc nevylepšily. Na co jsem se však těšil, byla trať.

I když kratší a ve dvou okruzích, cesty v Lednicko-Valtickém areálu jsou jednoduše úžasné. Jednak za každým rohem číhá nějaká zajímavá stavba nebo socha, jednak jsou tratě široké a dobře se předjíždí.

Po zkušenostech z loňského ročníku jsme se motali okolo startovní brány už půl hodiny před výstřelem, být v prvním kopci na čele znamená velkou výhodu, na asfaltu se startovní pole zorganizuje a do polí nad městem vlétne plynule. Kamarád Kuba se ovšem ještě chvíli před jedenáctou pohyboval okolo závodníků se zrcadlovkou a snažil se ulovit dobrý snímek, díky čemuž nakonec startoval až ze samého konce.

Zazněl výstřel a dav bikerů se hrne ven z náměstí, vepředu auta s televizními kamerami, ta samozřejmě nikdo nepředjíždí, kdo by nechtěl být večer v Brankách-bodech. Řítíme se za televizním štábem do kopce pětatřicítkou, zubaté pláště neklidně hučí na asfaltu, prudká pravá a už se mohou zakousnout do písčitého terénu.

V ohromném oblaku prachu proletí peloton dlouhou rovinku a noří se do lesa. Tady už by se snad mělo zpomalit a jet nějak rozumně. Opak je pravdou, skupinka, ve které se držím, jede šílené tempo, čtyřicítka není nic neobvyklého, prudce na brzdy do pravoúhlých zatáček a zase naplno dál. Ani se nestačím rozkoukat a už jsou tady Lednické rybníky, hráz se železniční zastávkou a přes koleje do lesa. Pochybuji, že takové tempo vydržím, do konce prvního okruhu bude po mně, to je jasné. Na asfaltu na druhé straně rybníka dokonce atakujeme padesátku, ti vepředu si asi spletli Valtice s Vueltou!

Nejen já, ale také spousta ostatních toho začíná mít očividně dost, skupinka se zmenšuje a najednou jsem v lese zničehonic sám. Na jedné straně je to fajn, protože vidím všechny nástrahy terénu, na druhou stranu je to katastrofa pro konstantní tempo. Závod se změnil v lesní časovku.

Následujících dvanáct kilometrů potkávám jenom turisty, u zámečku Rendezvous mají stánek s občerstvením vodohospodáři. Proč jen nejsem vodohospodář? Trať vyjíždí na pole a stáčí se do druhého okruhu. Hurá, druhý okruh a ještě šlapu! Nádraží, přes koleje, kolem rybníka a asfalt.

V prvním kole jsem plánoval, že na asfaltu nastoupím a ze skupinky se utrhnu. Realita druhého kola je taková, že skupinka neexistuje a tam, kde jsme se řítili padesátkou, mám problém udržet třicítku. Konečně někoho dojíždím a rýsuje se naděje na nějakou spolupráci a šetření sil. Chyba lávky, nebyl to závodník, jenom rychlý výletník, který na konci kamenitého stoupání odbočil okolo cedule s nápisem „PIVO“ do hospody. Už jste někdy někoho zařadili do škatulky „Nemám rád“, i když ho vůbec neznáte? Jen proto, že on jede na pivo a vy ne?

Prostě to měl být závodník a plán byl, že za ním pojedu další úsek v háku, taková zrada! Musím si dojet někoho jiného. Před občerstvovačkou čeká na bikery osvěžující průjezd vodní mlhou, nic proti osvěžení, ale pro brýle je to katastrofa, raději je ukrývám v kapse a nasazuji zase až za mlhou.

Házím do sebe ionťák a za bufetem najednou skupinka zase existuje, částečně dokonce i v původní sestavě. Do cíle už je to méně než dvacet, takže se všichni řežou hlava nehlava. Nakonec se možná zase tak špatně o samotě nejelo, pomyslím si, když mi nějaký dobrák zavře před nosem zatáčku. Po očku sleduji hodinky, první kolo bylo někde kolem padesáti minut, loni se mi podařil čas těsně pod dvě hodiny, letos to zatím vypadá kolem 1:45. Že bych se konečně podíval do první stovky?

Trať se vrací zpět nad Valtice a čeká nás poslední lesní úsek okolo zámečku Belvedere a závěrečné stoupání, přede mnou pár jezdců, ale dost daleko, za mnou vůbec nikdo, asi už to dojedu na pohodu. Jenže v prudkém závěrečném výšvihu mám najednou plno energie, daří se mi předjíždět a do cílové brány ještě zákeřně tlačím čip před borce, jenž už dojíždí setrvačností. Promiň, kolego, ale bylo to spíš pro diváky, o to jedno místo zase tak moc nejde.

Upřímně, kdo je zvědavý na bikery, kteří sto metrů před cílem svěsí nohy a dojedou to jako na výletě? V cíli jsem třiašedesátý, čas 1:41, mám důvod ke spokojenosti a také okamžitě kráčím pro zasloužený burčák. Lepší ionťák snad ani neznám. Po pár minutách projíždí cílem Kuba, na to, že startoval ze samého konce, neskutečný čas, musel tam vzadu roztočit ďábelský kolotoč. Těsně za ním po parádním výkonu Lucka, druhá v kategorii, takže se naše tříčlenná výprava bude domů vracet i s pohárem!

Tentokrát se ve Valticích krásně jelo a ještě to na závěr cinklo!